Vykouknul na mě tenhle citát.
A přesně to bych ti chtěla říct. S osudem se potkáš jen jednou za život. A pokud se to stane, pak tě to navždy poznamená. Ta lepší varianta je, že všechno najednou zapadne do sebe jako ozubená kolečka v hodinách a život dostane ten správný směr. Ta horší potom je, že všechno sice zapadne, ale po čase jeden začne pochybovat.
Nás potkalo to druhé. Já nepochybuji. Kdyby ano, už dávno nebrečím do polštáře a nečekám na zázrak s tvrdohlavostí, které je schopen jen ten, kdo věří, že je to osudové setkání. Nemůžu uvěřit, že jsi to vzdal tak snadno. Odmítám uvěřit tomu, že ti to nechybí.
Ty mi chybíš. Chybíš mi jako člověk. Chybí mi naše rozhovory, chybí mi to souznění, které mezi námi bylo, a nevěří tomu, že zmizelo.
A tak každý den, každou minutu a vteřinu čekám na zázrak. V naprosto neočekávaných chvílích se mi vybavují vzpomínky, které mi vhánějí slzy do očí. Tomu se neumím bránit. Snažím se, ale je to strašně vyčerpávající.
Všechno, co by mi tě připomínalo jsem uložila, ale nepomohlo to. Tak zase postupně vracím věci na místo. Zase si vařím kávu do hrníčku s kočkou, dívám se na tvůj obraz, pečuju s láskou, kterou nemám komu dát, o kytku od tebe, a toužím zase psát parkerem. V soukromí žiju ve vzpomínkách, na venek se tvářím, že jsem naprosto OK. Divadlo. Mám doživotní roli, o kterou jsem vůbec nestála.