Po úmorném vedru přichází déšť. Ten, který přináší osvěžení a úlevu. Pro mě je připomínkou toho, že by mi měl přinést i trochu štěstí. Jenže to asi nevyjde. Moje štěstí je tak vzdálené, že už ani víc daleko být nemůže. I nekonečno vesmíru je proti té vzdálenosti pouhý krůček.
Tak nevím, jestli prší z oblohy nebo je všechen déšť světa v mých očích a dere se ven. Slzy se mísí s kapkami deště, ale úleva nepřichází. Jak dlouho ještě budu muset vydržet? Někdy mám pocit, že už to neunesu, jindy mi to připadá, že za chvíli se otevřou dveře a v nich budeš stát ty a všechno se mi to jen zdálo. Potom mně zaplaví vlna smutku, pohltí mě jako moře, převalí se mi přes hlavu a já nemůžu dýchat. Na prsou mám strašnou tíhu, která mě drtí. Drtí moji vůli. Znovu a znovu se rozpadá na prach všechno, v co jsem díky tobě začala věřit. Přesvědčil jsi mě, že to má tak být, a potom jsi mi to všechno vzal. Jen tak. S lehkostí a bez výčitek.
Kéž mi déšť přinese úlevu a klid. Ten klid, kterého jsem se vzdala kvůli tobě. Prší a kapky na mé tváři se mísí se slzami. Nejsou to slzy hořkosti, jsou to slzy z lásky, slzy víry a touhy. Třeba to někdy pochopíš…