Dnes ráno mě probudil sen. Nebylo to poprvé a nebylo to ani moc příjemné. Byl jsi to ty. Potřebovala jsem si trochu srovnat myšlenky a tak jsem šla do lesa. Je tam klid a můžu si přemýšlet, usmívat se i plakat a nemusím se bát, že to někdo uvidí.
Uvědomila jsem si, v čem je mezi námi dvěma ten nepřekonatelný rozdíl.
Tys v životě nikdy o nic doopravdy nebojoval, protože jsi nikdy nic doopravdy nechtěl. Tys vždycky jen toužil to mít a pokud to k tobě přišlo samo, tak dobře, a pokud ne, tak nic. To je to tvoje skutečné tady a teď. Bereš život tak, jak přichází a nevzdoruješ. Máš pocit, že jsi vyhrál, ale časem možná pochopíš, že to jako výhra jen vypadalo. Napsal jsi, že to ukáže čas. Ano, souhlasím. Možná to bude překvapivé zjištění. Možná jsme prohráli oba.
Já jsem jiná. Já jsem od života nikdy nic nedostala zadarmo. Vždycky jsem o všechno musela zabojovat a za každé splněné přání jsem musela zaplatit. I za štěstí, které jsi mi dal, platím. Každý den, každou minutu i vteřinu. Bylo to to nejkrásnější a zároveň i nejdražší, co jsem mohla dostat. Nelituju toho, i když je to těžké.
Často přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdyby ses mi vrátil. Zvládla bych to? Dokázala bych zapomenout na poslední rok a půl, kdy neminul den, aby se mi nevybavila nějaká vzpomínka, která mě dohnala k slzám. Někdy to byl jen okamžik, kdy se mi po tváři skoulela jedna slaná slza, někdy to bylo mnohem intenzivnější. Chtěla bych to vědět. Je to poprvé, kdy nebojuju. Nemůžu. Je ve mně velký respekt k tvému rozhodnutí a velký strach z toho, že to všechno nebylo skutečné. Tentokrát mi zbyly jen ty slzy a smutek. Učím se s tím žít. Každý den a moc mi to nejde.