Tak teď bych si strašně přála tě tu mít. Vůbec nerozumím stavebním pracím a už jen když vidím to nářadí, tak se mi chce brečet. Zase si musím poradit sama. Jako ostatně po většinu života.
S tebou to bylo jednoduché, řekla jsem co bych chtěla a ty jsi moji představu dovedl k dokonalosti. Beze slov a bez složitého vysvětlování. Zřejmě mezi námi od první chvíle fungovalo tajemné propojení. Pro mě jsi vzácná duše a asi se nikdy nesmířím s její ztrátou. Byl jsi dokonalou druhou půlkou mě samotné a teď mě půlka chybí…
Rozum mi říká, že bych na sebe měla být hrdá, dokázala jsem toho bez tvé podpory spoustu, ale já z toho nějak neumím mít radost. Nemám ji s kým sdílet. Je kolem mě spousta lidí, kterým na mně záleží, ale já toužím jen po tom jediném a ten tu chybí. Není tu proto, že se tak rozhodnul a já to musím respektovat. Rozum to ví, ale srdce stále odmítá poslechnout.