Pilíře.

Po celou dobu mé dospělosti se můj život opíral o tři pilíře – rodinu, práci a vztah. Pokud jeden z těch pilířů ztrácel stabilitu, ty další dva udržely můj život v rovnováze a třetí pilíř se časem také stabilizoval.
Potom se najednou ty jistoty začaly hroutit. Ztratila jsem oporu v rodině. Moje drahá dcera se rozhodla pro vlastní cestu a já jsem jí v tom nechtěla a vlastně ani nemohla bránit. Rodiče odešli a bratr šel také vlastní cestou. Pilíř se zhroutil. Zůstaly dva. Vztah a práce.
A v tom jsi mi vtrhnul do života ty. Bylo to jako uragán. Můj život se najednou obrátil vzhůru nohama. Strašně se mi to líbilo. Opustila jsem bezpečné, klidné vody a vydala se na rozbouřenou řeku plnou peřejí. Bez jediného zaváhání jsem vyrazila vstříc neznámu. Nelituji ani jedinou vteřinu. Bylo to naprosto neuvěřitelné. Bylo to magické. V deníku to sice tak nevypadá, ale byla to jízda. Naprosté štěstí střídalo absolutní neštěstí. Horská dráha a pěkně rychlá. A potom najednou konec. Další pilíř se zhroutil.
Zůstal jen poslední – práce. Je to jako stát na jedné noze. Dá se to, ale ne moc dlouho.
Tak tady sedím ve vířivce, koukám na hvězdy a přemýšlím, jestli je vidíš taky. Po tvářích se mi kutálejí slzy a každičká myšlenka patří jen tobě. Tak moc bych si přála, aby se mi to jen zdálo. Často mám pocit, že všechno je jako dřív a za chvíli se uvidíme. Ty mi dáš krásný polibek na přivítanou, máš připravenou večeři, víno a vířivku… Potom si uvědomím, že už je to jen mé zbožné přání, které se nesplní.
Jedna moje část pořád věří… Jestli se máme potkat, tak se potkáme…